Torres del Paine 18-20.2

Torres del Paine je narodni park, jehoz symbolem jsou tri vrcholy, ktere maji cerne vrsky ze sedimentu a pod tim je svetla zulova vrstva. Za vstup do parku se plati a hlidaci nemaji s hlidanim neopravneneho vniku moc prace, protoze vetsina hranice je tvorena rekami a vstoupit tam lze jen na nekolika mistech. Do parku jsme vjeli autem, ale do hotelu jsme jeste asi 20 minut pluli katamaranem.

Proc tu pouzivaji katamaran jsme zahy poznali. Na jezere byl tak silny vitr, ze predek katamaranu se z vrcholku asi metrovych vln boril pod hladinu a trist macela celou horni palubu. Na pocatku plavby byla nahore spousta lidi. Ja jsem si stoupl strategicky hned za kajutu kapitana a byl jsem trochu kryty. Po chvili jsem se ohledl a vetsina lidi sedela na bobku a kryla se jak mohla. K hotelu jsme nahore dorazili tri. Pruvodce rikal, ze takove vlny tady jeste nezazil.

Jak vypada vitr jsem poznal po asi 100 metru dlouhe ceste k hotelu. Nesl jsem na zadech velky bagl Jindrisky a v naruci svuj. Kdyz zadulo, tak me to sfouklo o dva kroky stranou.  Nebyl problem se predklonit a oprit se o vitr. Hotel je pomerne velky a za nim je camping. My jsme meli pokoj pro sest lidi: Jindriska a ja, Tana a Lubor, Pavel Najser a Martin. V pokoji byly tri palandy a kdyby si vsichni najednou chteli stoupnout, tak by se tam nevesli. Kvuli vetru nejel vecerni katamaran, takze v hotelu uvizla rada lidi. Nekteri si staveli stany v koutech hotelu, primo pod nasim oknem. Specifikum hotelu je, ze pokoje se nezamykaji (vubec jsme nedostali klic) a navic nejsou cislovane, ale pojmenovane. Nas pokoj mel jmeno, ktere si nikdo nebyl schopen zapamatovat. Je to logicke - pruvodce nam jmeno prelozil: zapomneni.

Jeste ten den asi v 11 hodin jsme vyrazili na prvni trek. Sli jsme na vyhlidku na ledovec Grey. V jeden okamzik se pruvodce obratil a rekl nam, ze pokud prijde poryv vetru, tak mame padnout na vsechny ctyri, abychom nespadli na zada. Po dopolednich zkusenostech jsme to nebrali jako legraci. Vysli jsme na vyhlidku nad lagunu Los Patos a zacali zapolit s vetrem. Tak silne poryvy aby nas to porazilo nebyly, ale nafilmovat neco bylo temer nemozne. Nakonec jsem si lehl na bricho a kdyz jsem si kameru oprel o skalu, tak se mi trasla jen malo. Vyhlidka na Lago Grey, jezero pod stejnojmennym ledovcem, byla krasna. Divoka priroda, dlouhe jezero a v nem ohromne ledove kry, ktere snad nekdo obarvil smolkou. Byly neuveritelne svetle modre. Pokracovali jsme az na vyhlidku na ledovec. Vyhlidka byla z ostrohu, kde zase uradoval vitr. Vsichni se proto chvili kochali, ale pak si nasli nejakou skulinu ci kout a zacali obedvat. Pak jsme se stejnou cestou vraceli domu. Vecer na nasem pokoji na pocest navratu padly dve lahve nejlevnejsiho, ale velmi dobreho chilskeho vina.

Druhy den prituhlo. Vyrazili jsme asi v 9 hodin a sli jsme do Francouzskeho udoli (Valle del Frances). Cesta vedla okolo tri jezer za sebou. Vsichni jsme se zajmem pozorovali, jak vitr z hladiny zveda zaclony triste a honi je po hladine.

Chci naznacit, za bezvetri nebylo. Byla to pomerne dlouha, ale hezka cesta. Dost dlouho jsme prochazeli oblastmi, kde pred 1.5 rokem nejaky izraelec zpusobil pozar. Nasi dva pruvodci, manzele Paola a Carlo, byli tehdy prvni na miste a pokouseli se jej uhasit jeste v dobe, kdy mel asi 30x80 metru. Nepovedlo se, vitr jej rozsiril a nakonec shorela ohromna oblast. Po 1.5 roce v  nekterych vypalenych oblastech jeste nerostla ani trava. Pruchod cernobilym lesem (ohorele casti a drevo pod sloupanou ususenou kurou), je velice deprimujici. Obnova pry trva asi 100 let. Zajimalo nas, jestli tu nejsou pozary od blesku, ale Paola pry za svuj zivot (33 let) videla dva blesky. Tady proste bourky nebyvaji. Dosli jsme na vyhlidku na Francouzsky ledovec. Divali jsme se na nej shora a videli jsme rozeklane celo, pokryte kameny a sterkem. Abych to upresnil: cely den jsme se venovali vysokohorske turistice a v tomto nejvyssim bode jsme byli ve vysce 488 m.n.m.! Po ceste zpatky nas Carlo vedl jinou cesto a dosli jsme az temer pod celo ledovce. Pohled zblizka je impozantni. Na ceste zpatky jsme jeste videli poradnou lavinu, ktera se utrhla az nahore pod vrcholkem a nekolik minut tekla po skalach dolu. Pri pruchodu spalenym lesem jsem si vsiml sovy. Sedela na hole vetvi asi 5 metru od cesty a byli jsme ji ukradeni. Byla to mala nocni sova, ktera tu pry neni prilis hojna. Byl jsem z ni u vytrzeni. Videlo ji jen nekolik lidi, kteri sli na konci vypravy. Po navratu Ludek tvrdil, ze podle GPS v telefonu jsme usli asi 23 km. To v tom vetru neni spatne.

Dalsi den jsme meli jit na dalsi trek, ale doslo ke vzboureni na vsi. Meli jsme jit 4 hodiny na vyhlidku, rozhlednout se, 4 hodiny se vracet a pak prejizdet do hotelu v Puerto Natale, kam jsme meli dorazit asi v 21:30. Misto toho jsme pruvodce presvedcili, ze pojedeme rovnou do Puerto Natale, ale po ceste bude nekolik zastavek na vyhlidkach a prochazka kolem jednoho jezera. Jizda katamaranem byla tentokrat zcela klidna, ale diky nadhernym vyhlidkam to nebyla nuda. Pak jsme sli k vodopadu, ktery se do jezera vleva, staveli jsme u plamenaku, a na nekolika dalsich vyhlidkach. Obchazeli jsme cast jednoho jezera, odkud byl krasny vyhled na Torres del Payne, a navic jsme tu videli tri sede lisky. Byly sice divoke, ale nebaly se a peclive kontrolovaly, jestli po nas nezustalo neco na zub. Paola odmitla zastavit, kdyz vedle silnice bylo asi 6 lam Guanako. Pry jich uvidime jeste spoustu. Mela pravdu. Zastavila u jakehosi melkeho zarostleho rybnicku, kde jich bylo cele stado a nechali nas prijit na par metru. Pozde odpoledne jsme se dostali az do naseho znameho hotelu Francis Drake, odkud jsem psal minule. Stihli jsme i nakup a opulentni veceri.

Poznamka: V Chile se nesmi zadna zvirata lovit, takze se neboji lidi a pusti je blizko k sobe. V Argentine se zvirata lovi a jsou proto placha.

Z konce sveta zdravi Milan